Praktické zkušenosti chovatele s určením pohlaví u agapornisů
Rod Agapornis se skládá z 9 druhů a ne u všech je pohlavní dimorfismus (odlišnost), což jednoduše znamená, že existují rozdíly mezi zbarvením opeření u samce a samice. Do pohlavně dimorfické (odlišné) skupiny patří agapornis šedohlavý; agapornis etiopský a agapornis oranžovohlavý. V tomto případě nemáme se sestavováním párů žádný problém. Potíže však nastávají u ostatních druhů-agapornise škraboškového; agapornise fischeri; agapornise hnědohlavého; agapornise růžohlavého; agapornise růžohrdlého. Do této skupiny patří ještě málo známý agapornis zelenohlavý, o kterém však není známo, že by se v současnosti choval.
Ve svém chovu se specializuji na agapornise fischeri, které chovám nepřetržitě již téměř 25 let a za tu dobu si troufám tvrdit, že je mám v oku a při určování pohlaví si věřím. Ale jsou případy, kdy si nejsem jistý a tak zbývají jen dvě možnosti. Buď nechat udělat DNA, které je sice vzhledem k ceně agapornisů poměrně drahé, ale pokud se jedná o vzácnější mutaci nebo nerad bych ztratil sezonu, tak se to jistě vyplatí. Vždyť mladí v budce vám ten obnos několikanásobně vrátí a pohled na vyletující odchovy se nedá zaplatit. Anebo druhá možnost, nechat vše osudu a čekat jestli mám pár nebo ne. V tom horším případě promeškám sezonu. Je to na každém jak se rozhodne.
Momentálně se nacházíme v období, kdy agapornisové nejsou moc v kurzu a tak mnozí aby prodali své odchovy, nabízí možnost sestavení chovných párů. Nic proti nemám, ale musíme si uvědomit, že je to vše jen odhad bez záruky a dokud nebude v hnízdě oplozená snůška, nemáme jistotu, že vlastníme jedince rozdílného pohlaví. Protože i dvě samičky nebo dva samci se mohou chovat jako pár. Mohou se navzájem krmit, pářit a přesto marně budeme čekat na mladé. Pokud se však v hnízdě objeví více jak 6 vajíček, je velká pravděpodobnost, že to jsou dvě samičky. A naopak by mělo platit, že pokud v budce nenajdeme vejce žádné, vlastníme dva samce. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to neplatí vždy.
Bylo toho sice již mnoho napsáno o tom, jaké jsou u jednotlivých druhů rozdíly mezi pohlavími, ale praxe je něco zcela jiného. Někdo se dívá na tvar hlavy, sílu a velikost zobáku, tvar ocasních per, jiný na vzdálenost pánevních kůstek, celkovou postavu nebo velikost a tvar okruží oka (u agapornisů s bílým okružím). Viděl jsem na vlastní oči používání i tzv. kyvadélka. V tomto případě jsem tak trochu skeptický. Vysvětlím proč. Snad by to mohlo i fungovat, ale podle mě jen za určitých specifických podmínek. A to v případě, že by pták byl umístněný v prostředí, které by nebylo ovlivňováno žádným magnetickým vlněním. Pokud je jedinec v kleci nebo přenosce, které jsou alespoň z části kovové, je kyvadélko ovlivněné. Také jsem viděl, jak kupující držel papouška v dlani a v druhé ruce měl kyvadélko. I tady je podle mě kyvadélko ovlivněné ,,energií“ osoby, která ho drží. Sám jsem to zkoušel, a jestli se kyvadélko houpe nebo krouží je dáno myslí dotyčného. Aniž bych se snažil vědomě rukou s kyvadélkem hýbat, tak se pohybovalo podle toho, jak jsem si přál. Takže za sebe jsem k tomuto způsobu určování pohlaví skeptický.
Je to již celkem dávno, v době mých raných začátků s chovem agapornisů. Na inzerát se mě podařilo od chovatele sehnat v té době ještě málo chované mutace agapornisů fischeri a tak jsem si pořídil 12 nových kousků. S kamarádem chovatelem jsme se dohodli, že si je podělíme a že si každý vezme 6 kusů. A teď nastalo přebírání a sestavování párů. Bylo to o to složitější, že někteří byli příbuzní a tak jsme museli brát ohled i na to. V té době jsme o nějakém DNA ani neuvažovali. Vše bylo jen na našich, v té době ještě začínajících zkušenostech. Tedy víceméně loterie. Ale stalo se a ptáky jsme si podělili. Teď nezbylo než čekat na tolik vytoužené jaro. Konečně nastala vhodná doba a všech 6 kusů jsem vypustil do společné voliéry. Dal jsem pro každý pár jednu budku, nosil každý den vrbové pruty, nakličoval zrní, dělal vaječnou míchanici a pln očekávání čekal na snůšku. Jako začátečník jsem ani nečekal, že by se mě podařilo sestavit na poprvé 3 páry, ale říkal jsem si, že z 6 kusů by snad dva páry být mohly. Že budu mít aspoň jeden pár, jsem ani nepochyboval. Jak čas ubíhal, v budce se sem tam objevil náznak stavění hnízda, ale vajíčka nikde. Jelikož jsem v té době nebýval z pracovních důvodů přes týden doma a o krmení se mě starali rodiče, tak jsem ani neviděl, jestli se páří nebo ne. Soužití ale bylo bez problémů a vypadalo to, že každý má svého stálého partnera. Tak utekla první sezona a nedočkal jsem se ani jednoho sneseného vajíčka. U ostatních párů agapornisů, kteří byli krmeni naprosto stejně, jsem měl normální odchovy. No nic, říkal jsem si, asi byli mladí a zahnízdí příští rok.
Další sezonu se ale vše opakovalo a zase jsem se od nich nedočkal ani jedné snůšky. Jelikož to byly na tu dobu celkem nové a málo chované mutace, tak jsem si je přesto nechal s tím, že budu muset sehnat vhodné protějšky a pokusit se je přepárovat. Žil jsem v domnění, že mám 6 samců-prostě pech. Po tak dlouhé době si už nepamatuji proč, ale nové kousky jsem nepřidal a na jaře vypustil ptáky zase do stejné voliéry jako dva předchozí roky ve stejném složení. U ostatních párů proběhlo 1. hnízdění, 2. hnízdění, ale těch 6 kusů pořád nic. Blížil se podzim a v jiných voliérách jsem začínal odebírat budky a chystal pomalu agapornise na přesun do zimoviště. Byl začátek října, když jsem při pravidelné kontrole budek zjistil, že ve všech 3 budkách těch mých 6 ,,samců“ jsou snesená vajíčka. Nastalo dilema co teď? Odebrat snůšku a nechat hnízdění na příští sezonu nebo to vzhledem k pozdnímu období risknout? Říkal jsem si, že když už jsem čekal 3 roky a ptáci nejsou vysílení hnízděním, že to zkusím. Musím podotknout, že voliéra byla chráněna jen z bočních stran. Přední část bylo pletivo a v zadní straně z překližky byly otvory na budky, které visely uvnitř dřevěné kůlny, ta byla z jedné části částečně otevřená, takže teplota tam byla stejná jako venku. Naštěstí počasí bylo ten rok přijatelné a k mé radosti jsem odchoval z každého hnízda 4 mladé, celkem 12 kusů. Ve venkovní voliéře vydržely až do poloviny prosince, jak mladí, tak nyní již opravdu chovné páry.
Na tomto příkladu je vidět, že chovatelé se mohou snažit, jak chtějí, ale příroda si stejně dělá, co chce. A taky je v tom poučení, že pokud někdo prodá pár a u druhého chovatele ptáci nezahnízdí a nesnesou ani vajíčko, neznamená to, že dotyčného podvedl. Prostě se stále máme co učit, čemu se podivovat a nikdy nevíme, čím nás ti naši svěřenci překvapí příště. Jako se to stalo letos mně, ale to by už byl jiný příběh.
Petr Kunčar
člen Českého klubu chovatelů agapornisů
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
foto: Petr Vopálka, Petr Kunčar
článek vyšel v časopise Papoušci (č.2/2015)