Ochočení agapornisů

Motivace k pořízení agapornise je dvojího typu: do chovu nebo do domácnosti jako společníka. V případě, že se rozhodneme pořídit agapornise do domácnosti jako mazlíčka, je nutné si vše důkladně promyslet, zejména co se týče času.

K ručně dokrmeným agapornisům ...

Za léta chovu jsme se setkali s různými přístupy a zkušenostmi. Často odpovídáme na dotaz, zda je z našich chovů možné pořídit agapornise v době, kdy je ještě v budce, aby si jej budoucí majitel ručně dokrmil a agapornis byl zvyklý na člověka. Umělé dokrmování je postup, který má svá pro i proti. Dokrmování je alternativou pro odchovy, o které se rodiče přestanou v budce starat a ptáčatům hrozí úhyn, příp. pro kriticky ohrožené druhy, kde je úspěchem každý papoušek, kterého se podaří odchovat pro záchranu dotčeného druhu. V těchto a v obdobných případech má dokrmování své opodstatnění. Rozhodně však nesouhlasíme s postupy, které se (nejen) u nás rozmohly v posledních letech a vznikla zde „sériová výroba“ ručně dokrmených papoušků, včetně agapornisů. Takoví ptáci velmi často nevědí, zda jsou více ptákem nebo člověkem, vynucují si důrazně pozornost a jsou nešťastní, což vede k sebepoškozování a dalším následkům. Zvláště v době, kdy papoušek majitele omrzí. Samozřejmě umělé dokrmování má plno zastánců a argumentů - záleží na postupech, přístupu, socializaci apod. Motivy jsou však většinou stejné – dokrmit co největší množství ptáků s patřičným ziskem. Dokonce jsou chovy ptáků, kde samice slouží pouze jako „nosnice“, které snesou vajíčka, majitel je odebere do líhně, ptáky ručně dokrmí a mezitím se původní rodiče nemusí zdržovat touto péčí a mohou začít snášet další snůšku. A takto stále dokola. V Evropě už je první země, konkrétně Holandsko, která umělé dokrmování začala výrazně regulovat a my se s touto regulací plně ztotožňujeme. Pokud má budoucí zájemce zájem o krotkého mazlíčka, který jej bude „poslouchat“, nechť si raději pořídí psa. Ušetří tak nervy nejen sobě, ale především papouškovi. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodně odmítáme odebírat ptáčata z budek a ručně je dokrmovat jen proto, že agapornis bude navyklý na člověka a přítulnější.

Jeden nebo dva?

A teď se pojďme podívat na přirozenější možnosti. Nejprve si zvážíme výběr nejen barvy (mutace), ale především druhu. Z běžněji chovaných (agapornis fischeri, agapornis hnědohlavý, agapornis růžohrdlý, agapornis škraboškový) jsou charakterově nejméně agresivní a hlasití agapornisové hnědohlaví. Ostatní jmenované druhy mají o trochu více pronikavý hlas a i chování bývá agresivnější. Toto dělení je samozřejmě obecné, výjimky se vždy najdou a záleží na konkrétním jedinci, příp. jeho ochočení. Pro základní orientaci však dostačuje.

Na začátku před pořízením agapornise je důležité si uvědomit, kolik budeme mít na něj času. Jsme doma přítomni takřka neustále nebo chodíme do práce a děti do školy? Bude agapornis doma půl dne sám nebo ne? Chceme, aby byl přítulný nebo spokojený? To jsou nejdůležitější otázky, na které ne vždy budeme mít jasnou odpověď. Následné rozhodnutí je o tom, zda si pořídíme jednoho papouška nebo dva. Agapornisové jsou hejnoví ptáci, jejich anglický (lovebirds – „milují pták“) nebo řecký („agapein“ – mazlit se, „ornis“ – pták) název mluví za vše. Nejhorším případem, který může nastat je pořízení jednoho agapornise, který bude v klícce zavřený půl dne sám doma. Pro pochopení této situace je vhodné si toto vztáhnout na sebe – jak by se nám líbilo být půl dne zavření v malém prostoru v nepřirozeném prostředí o samotě? Každý cítí, že to dobré není. Zajisté chceme, aby byl agapornis šťastný, proto v tomto případě je vhodné si nepořídit jednoho agapornise, ale dva. V době, kdy budou ptáci sami doma, budou tam mít jeden druhého, navzájem si vystačí a nebudou trpět. Zda se bude jednat o dva samečky, dvě samičky a nebo pár není až tak podstatné. Ochočení dvou agapornisů je sice náročnější, zato si však budou spolu hrát, probírat si peří, věnovat se navzájem a pohled na spokojené papoušky nám to několikanásobně vynahradí. 

Pokud víme, že jsme doma takřka neustále a agapornisovi se můžeme přes den věnovat, brát jej jako svého kamaráda a parťáka, můžeme uvažovat o pořízení pouze jednoho. V tomto případě tím společníkem bude člověk.

Postupné ochočování

Když si agapornise přivezeme domů, dáme mu dostatek času, aby se zorientoval a poznal nové prostředí. Najednou se nachází v lokalitě, kde nikdy nebyl. Neví, co má čekat, jaké podněty očekávat a je ve velkém stresu. Dostatek času na aklimatizaci a poznání nového prostředí je důležité. Postupně na něj začneme mluvit a věnujeme se mu. Je důležité mu věnovat co nejvíce pozornosti, intenzivně cca 14 dnů. Často diskutovanou problematikou je pouštění ven a zalétání zpět do klece. Dobré je, aby měl agapornis v kleci potravu a pochopil, že ji tam najde. Máme tak předpoklad, že ví, kde se nají a bude toto místo vyhledávat. V prvních dnech, kdy můžeme mít problém se zalétáním zpět do klece. Můžeme papouška opatrně chytnout např. do pleny a následně jej do klece přemístit. Opět je důležitý přístup – pokud jej budeme zběsile nahánět, křičet apod., nemůžeme očekávat, že si najdeme s agapornisem k sobě vztah. To nás spíš bude vnímat jako nepřítele, než kamaráda. Sbližování je časově náročné, často se uvádí, že se dá papoušek „utáhnout na jídlo“, kdy si pamlsky časem vezme přes pletivo a pak už i z ruky. Když ho chceme pomalu naučit na dotek, pomalu se k němu přibližujeme, a když nás pustí do svého prostoru a pohladíme jej, tak si opět musí zvyknout – první dotek bude pro něj něco nového, bude ostražitý, cukne. Zvykne si postupem času. Nikdy na něj netlačíme a nechvátáme, vždy to chce umět odhadnout míru co možné je a co už je v daný moment za hranou. Věnovat bychom se mu měli zejména zezačátku nepřetržitě, resp. dle potřeby. Ono zkoušet to půl hodiny denně a pak až zase někdy k výsledku jen tak nepovede. Získat úplnou vzájemnou důvěru nebude „za týden“, ale může to trvat půl roku až rok. Agapornisové jsou akční a tvořiví papoušci, takřka neustále v pohybu a něco vymýšlejí.

Častým dotazem je, zda se agapornis naučí mluvit? Ač jsou známy případy, kdy agapornis dokáže napodobit pár slov, rozhodně nemá vlohy pro mluvení jako některé druhy velkých papoušků. S tím, že bude „diskutovat“ tedy moc nepočítejme, komunikace zůstane spíše ve formě různých zvuků a hlasových projevů.

Ve výsledku když se vše povede, bude agapornis milým společníkem, se kterým si užijete spoustu zábavy a i on sám se bude těšit ze života.

Nedávná zkušenost

Roky se věnujeme chovu agapornisů pod rodiči, neochočujeme je a přesto se ve voliérách najdou ptáci, kteří se nebojí a přilétají do naší přítomnosti i v době, kdy tam jsme. Odchovaní agapornisové jsou divocí, plaší a zvyklí na prostor. Na podzim 2017 si z našeho chovu pořizovala mazlíčka, konkrétně agapornise růžohrdlého, jedna chovatelka z brněnska. Několikrát jsme upozorňovali, že papoušek není ochočený, je odchovaný přirozeně a bude potřeba se mu věnovat a kdoví jaký bude výsledek. Paní chovatelka měla před tímto jiného agappornise, o kterého přišla a dle jejích slov (i videí) jej měla dokonale ochočeného. Po předání agapornise jsme za dva dny obdrželi řadu fotek, kde agapornis, který byl ještě dva dny zpět divoký, nezvyklý na člověka, lezl nové majitelce po hlavě a nechal se drbat a dotýkat. Tak rychle byl navázán vztah a láska k němu, že papoušek to opětoval. Výše uvedené řádky vznikly na základě konzultací s uvedenou paní chovatelkou, jelikož je to krásným příkladem, že papoušek odchovaný pod rodiči může být vynikajícím mazlíčkem, ptákem (ne polo člověkem) a záleží nejen na něm, ale především na majiteli.

Nejhorší je pořídit si jednoho agapornise do malé klícky a mít jej doma zavřeného. V tomto případě je lepší si ptáky nepořizovat.