Petr Vopálka

Chov 3 druhů agapornisů: hnědohlavých, škraboškových a růžohrdlých (výstavní typ)

Jak jsem se dostal k agapornisům

Začátky mého chovu agapornisů se datují k roku 2004 a původně jsem vůbec neměl v plánu si tyto papoušky pořídit. Agapornisové se mi líbili od mala, kdy jako dítě jsem chodil v Pelhřimově do Děkanské zahrady dívat se k veřejně přístupným voliérám, kde se nacházeli různí papoušci. Nejvíce se mi líbili „malí papoušci s černými hlavami a bílým kruhem kolem očí“. Tenkrát jsem ještě nevěděl, o který druh se jedná. Až později jsem zjistil, že to byli agapornisové škraboškoví (přírodně zbarvení). Zkušenosti s chovem ptáků jsem neměl, odebíral jsem časopis Papoušci, chodil do knihovny a sháněl informace. Vše se ve mně zlomilo v okamžiku, kdy jsem napsal jednomu chovateli, a ten mi ochotně poradil. To byl takový počáteční impuls pro chov agapornisů. Když jsem jej ještě s kamarádem navštívil, tak mě provedl svým chovem. Přijel jsem domů a do měsíce jsme začali stavět voliéru. Dělali jsme ji po chvilkách přes léto.

Voliéra ještě nebyla hotova a už to bylo tady. Zazvonil telefon, a jel jsem si pro svůj první pár agapornisů škraboškových. Po příjezdu jsem ho prozatím umístil do provizorní klece. Byl začátek září, a jel jsem si pro další agapornise. Nyní to bylo k chovateli, u kterého jsem poznal společný chov těchto ptáků. Přivezl jsem další dva páry, tentokráte agapornisů růžohrdlých (jednoho z nich ještě stále mám – pozn. 2018). V říjnu mi vlakem (v té době to ještě šlo) přijel ještě jeden pár agapornisů škraboškových jiných mutačních barev. To už byla dávno hotova voliéra, ale teploty klesly, a tak jsem všechny 4 páry umístil domů do velké klece.

Na jaře následujícího roku jsem ptáky vypustil do venkovní voliéry a pomalu začal s chovem. V první sezoně jsem odchoval 4 agapornise (dva růžohrdlé a dva škraboškové). Pro mě to byl velký úspěch – první ptáčata. Na zimu jsem ptáky umístil do klecí do prostoru nevyužívané koupelny.

Chovatelské zařízení

Jak šel čas a ubíhaly další sezony, tak došlo k rozšíření chovatelského zařízení. V části sklepa bylo v roce 2010 vybudováno zimoviště, kde se nachází dvě voliéry a další prostory na klece. Ptáci se tak na zimu přesunuli do větších prostorů, kde mají k dispozici vytápění, čističku vzduchu pro snížení prašnosti a kromě denního světla i světelné zdroje pro prodloužení dne. Místnost jsem postupně dovybavil o 8 bednových klecí, které slouží k oddělení jednotlivých párů a částečně i pro možnost odchovu přes zimní měsíce.

Přes sezonu mám agapornise venku v prostorných voliérách, kde jsou rozděleni do jednotlivých hejn dle druhů, příp. mutací. Část voliér je nezastřešena, aby agapornisové mohli na přímé slunce a déšť, přičemž v závětří mají k dispozici budky pro hnízdění. Agapornise mám venku většinou od konce dubna do listopadu, v závislosti na počasí. Jedna voliéra je pak určena pro liché agapornise, „seniory“ (agapornise, kteří již kvůli věku nebo zdravotním omezením nemohou hnízdit) a ptáky, kteří půjdou na výstavy.

Představení chovu

Ve svém chovu se od začátku věnuji agapornisům škraboškovým a růžohrdlým, od roku 2010 jsem pak přidal agapornise hnědohlavé. Věnuji se převážně běžnějším barevným mutacím s důrazem na kvalitní chov. U všech druhů jsem časem do chovu zařazoval ptáky od špičkových chovatelů ze zahraničí, zejména z BVA. Kromě českých a slovenských kroužků jsou v chovu zařazeni agapornisové z Belgie, Holandska, Německa, Slovinska a Itálie. V průběhu let jsem u agapornisů růžohrdlých přešel čistě na chov výstavního typu, který u nás není tak rozšířen, ale v zahraničí je to na každé výstavě agapornisů prakticky samozřejmost. Těší mě každý odchov, když se zadaří a v hnízdě je dlouho vysněná mutace nebo kombinace barev, je radost znásobena výsledkem po dlouhotrvajícím úsilí. Do budoucna bych chtěl nadále zkvalitňovat chov všech 3 druhů, u agapornisů hnědohlavých se nabízí díky spolupráci i možnosti odchovu méně běžných mutací a kombinací.

Český klub chovatelů agapornisů

Během léta 2008 jsem se setkal s několika dalšími chovateli agapornisů, kdy byla nastolena myšlenka vzniku Českého klubu chovatelů agapornisů. Klub byl na podzim založen a v tu chvíli se mi otevřely další možnosti spolupráce s chovateli stejného zaměření. Zároveň jsem se stal členem výboru a v roce 2015 jeho jednatelem. Pravidelně se účastním největších výstav agapornisů u nás a to Celostátní výstavy agapornisů (Brno) a Polabského derby agapornisů při Exotice (Lysá nad Labem). Největšími úspěchy byla první místa v rámci všech 3 druhů, které chovám (Celostátní výstavy agapornisů) a celkové 3. místo výstavy na Polabském derby agapornisů.