Agapornis hnědohlavý – přehlížený druh
Agapornis hnědohlavý (Agapornis nigrigenis) je malý, asi 13,5 cm veliký papoušek, v přírodě vyskytující se v lesích podél řeky Zambezi. Podél řek jsou lesy jen několik metrů široké a přecházejí v savanu. Agapornisové v nich sbírají potravu, která zahrnuje mnoho druhů semen, bobulí, ovoce a listové pupeny. K hnízdění využívá dutiny stromů. Agapornisové hnědohlaví se velmi často zdržují u vody a zdá se, že jsou přímo závislí na koupání. Birdlife International odhaduje, že v dnešní době jejich populace v přírodě čítá 2 500 - 9 999 jedinců a to na přibližně 17 500 km2.
Chov v zajetí
V zajetí patří tento druh agapornise k méně často chovaným druhům. Je to velmi zajímavé, neboť agapornis hnědohlavý nepotřebuje speciální zacházení a jeho nároky na chov jsou téměř totožné i s častěji chovanými druhy agapornisů jako je například agapornis škraboškový (Agapornis personatus). Jednomu páru agapornise hnědohlavého postačí prostor o velikosti 1m3.Na klec použijeme pletivo o síle drátu nejméně 1mm. Část chovatelů, včetně mě, se specializuje na šlechtění a odchov nejrůznějších velmi zajímavých mutací. U agapornise hnědohlavého známe mutace jako je například modrá, dilute, Slaty, Dominantní straka a také NSL ino (tzv. „lutino, albino“) a mnoho dalších.
Hnízdění
Agapornisové hnědohlaví jsou pohlavně vyspělí již kolem 10. měsíce, hnízdit ovšem začínají až kolem jednoho roku života. Určování pohlaví u agapornise hnědohlavého je složité, na první pohled nejsou žádné viditelné rozdíly mezi samcem a samicí. Zkušení chovatelé určují pohlaví podle tvaru hlavy a šířky zobáku, nebo podle vzdálenosti pánevních kůstek. Bohužel tyto metody nejsou úplně spolehlivé, a tak jedinou spolehlivou metodou na určení pohlaví jsou testy DNA. Hnízdění agapornisů může probíhat jak v zimě ve vytápěných zimovištích, tak v létě ve venkovních voliérách. V mém chovu probíhá hnízdění od dubna do října v závislosti na počasí. Agapornise přemisťuji do venkovních voliér v době, kdy se ustálí venkovní teplota a přes den neklesá pod 10 °C. K hnízdění můžeme poskytnout vertikální i horizontální budky o základně asi 15x15 cm s vletovým otvorem o průměru 5 cm. V této době předkládáme agapornisům velké množství hlavně vrbových větví ze kterých si staví hnízdo. Kromě vrbových lze také podávat např. větve břízy. Předkládání vrbových větví zajistí, že v hnízdě bude ideální vlhkost, která se pohybuje mezi 60 až 65 %. Správná vlhkost je nezbytná pro správný vývoj zárodku a klubání mláďat. Při nesprávné vlhkosti může dojít k „uschnutí“ zárodku přímo ve vejci. Inkubační doba je asi 23 dní, mláďata kroužkujeme ve věku 10-14 dní většinou kroužky o průměru 4 - 4,5 mm.
Krmení
Jako krmení používáme suchou směs různých zrnin, která může obsahovat i malé množství slunečnice. Před obdobím hnízdění začneme podávat klíčenou směs zrnin. Dříve jsem preferoval průmyslově vyráběnou vaječnou směs, ale v minulé sezoně jsem se vrátil k poctivé domácí, která je kvalitnější a složení mohu různě měnit. Agapornisové ji okamžitě začali ochutnávat a vždy když ji dostanou do misky, doslova se na ni vrhnou. Z ovoce podávám nejvíce jablka, protože ostatní ovoce moji agapornisové nepřijímají s takovou oblibou. Na zpestření, několikrát týdně podávám senegalské proso v klasech, díky kterému se agapornisové i zabaví. V období hnízdění podávám květy pampelišek a mladé zelené kopřivy nasekané na kousky. K nakličování používám směs složenou z pšenice, ječmene, prosa, lesknice, kardi, ovsa a konopných semen. Naklíčená semena jsou plná důležitých vitamínů ovlivňujících tok a přípravu agapornisů k hnízdění. Velmi důležitým krokem při podávání klíčeného krmení je ho nenechávat zvláště v horkých dnech v miskách déle než do druhého dne, jelikož krmení začne kvasit a mohlo by v důsledku způsobit úmrtí ptáků.
Představení chovu
Chovu agapornisů se s přestávkou věnuji přibližně 8 let. Začínal jsem s chovem agapornisů škraboškových a zanedlouho si pořídil i první exempláře agapornisů hnědohlavých, kteří mě naprosto očarovali. Už při prvním hnízdění se mi v hnízdech objevili nejrůznější mutace jako zelená dominantní straka, modrý a nebo můj první violet (fialový) agapornis. Nyní se zaměřuji pouze na ně a jejich barevné mutace. V mém chovu se tak nyní nachází modří, straky, tmavé faktory, Slaty, Euwing v zelené i modré řadě, NSL ino („lutino“) a dilute (včetně kombinací se Slaty, tmavým a violet faktorem). Agapornise chovám v několika venkovních voliérách. Největší voliéra má rozměry 2x2x2 m a další voliéry jsou o rozměrech 1x2x2 m (š, v, d). Pro chov jsem zvolil polo-cílený hejnový odchov, to znamená že agapornise mám v menších hejnech rozdělené po určitých mutacích. Ptáci tak mají stále možnost přirozeného výběru, který je ovšem omezený jenom na „vhodné“ jedince k spárování. Při této metodě vidím výhodu, protože ptáci si najdou protějšek, se kterým si rozumí. Nevýhodu této metody vidím v tom, že je nutné sehnat co nejvíce nepříbuzných jedinců buď dané mutace, nebo alespoň ptáky štěpitelné, což zrovna u agapornisů hnědohlavých a jejich mutací není někdy vůbec snadné. Obrovskou výhodou je, že jsem členem Českého klubu chovatelů agapornisů, díky kterému jsem se seznámil se špičkovými chovateli nejen z ČR ale celé Evropy, od kterých je možné získat velmi kvalitní ptáky do chovu a dostat se i k nejnovějším mutacím. V mém chovu se tak nachází ptáci, kterým rodokmen sahá do Holandska, Belgie, Slovinska nebo třeba Itálie. Dokonce se mohu chlubit tím, že někteří z mých ptáků pochází z linie vítězů BVA Masters. Nepříbuznost ptáků je velmi důležitá pokud se rozhodnete pro chov mutací, chovatel si díky nepříbuzným jedincům může vytvořit vlastní chovné linie, které může navzájem kombinovat. Vždy je lepší kombinovat ptáky s kvalitními přírodními jedinci a odchovat tak štěpitelné ptáky, než se uchylovat k příbuzenské plemenitbě, která vede k postupné degeneraci.
Standard přírodně zbarveného agapornise hnědohlavého
Čelo je sytě rezatě červené s minimálním černým páskem na okraji čela. Temeno je rezatě-hnědé přecházející do bronzově-zelené na zátylku. Brada a uzdička jsou černé přecházející do hnědočerné směrem k příuší. Oči jsou tmavě hnědé, duhovka je o něco světlejší s holým bílým okružím. Zobák je červený, světlejší na vrchu s bílým ozobím u kořene. Náprsenka je světle oranžová. Hruď, břicho, boky a okolí kloaky je světle zelené. Křídla jsou nepatrně tmavší než zbytek těla. Letky jsou na vnější části zelené, vnitřní strana je černá, ohbí křídel je žluto-zelené. Kostřec a horní i spodní krycí ocasní peří je světle zelené. Ocasní pera jsou převážně zelená se světlejšími konci. Druhotná ocasní pera mají uprostřed oranžově-žluté a černé znaky. Nohy jsou šedé s tmavošedými drápky.
Mutace
Jak jsem se již zmínil, u agapornisů hnědohlavých jsem se zaměřil na chov ptáků různých barevných mutací. Z těch běžnějších jsou to modré a zelené straky s jedním nebo dvěma faktory tmavnutí, modří ptáci nebo violety. Z méně běžných jsou to zelení a modří Slaty, dec v zelené řadě, modré a zelené dilute, Euwing (zelený, modrý, kombinace s violet faktorem) a v neposlední řadě také lutino (NSL ino zelený a albino (NSL ino modrý). Chtěl bych se zastavit u modrých ptáků, protože mezi chovateli probíhala a probíhá diskuse ohledně fialového nádechu na kostřci u modrého agapornise hnědohlavého. U takových jedinců je důležité dobře si je prohlédnout a vyloučit tak křížení s agapornisem škraboškovým. Pár fialových peříček je sice považováno za chybu, ovšem i takový jedinec se dá v chovu použít. Musíme se však vyhnout jedincům, kteří mají kostřec celý fialový jako agapornis škraboškový.
Závěr
Agapornisové hnědohlaví jsou nenároční ptáci, proti jiným druhům agapornisů méně hluční i agresivní. Věřím, že jejich krásu v budoucnu ocení čím dál tím více chovatelů. Pokud s chovem těchto úžasných papoušků chcete začít a máte dotazy, neváhejte se na mě obrátit.
Ondřej Nový
Český klub chovatelů agapornisů
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
článek vyšel v časopise Papoušci (č.2/2018)