Agapornis růžohrdlý – výstavní typ
Jeden z nejpopulárnějších a nejčastěji chovaných agapornisů je agapornis růžohrdlý. Tento druh agapornise je vhodný jak pro začátečníky, tak pro zkušené chovatele. V posledních letech se i u nás rozšiřuje výstavní typ (tzv. "show type" nebo "long-feathered").
Výskyt v přírodě
Agapornis růžohrdlý (Agapornis roseicollis) byl v přírodě objeven v roce 1793, kdy byl nejprve považován za poddruh agapornise oranžovohlavého. Následně byl uznán jako samostatný druh (1817) a v roce 1955 byl ještě popsán jeho poddruh Agapornis roseicollis catumbella. V přírodě se vyskytuje převážně v zemích jihozápadní Afriky, jako jsou Namibie a Angola. Jižní část areálu rozšíření zasahuje do Jihoafrické republiky. Ve světě se nachází i populace v několika městech, kde se rozšířil po úniku z chovů. Podle Birdlife International se nejedná o ohrožený druh, nicméně populace v přírodě má klesající trend a areál rozšíření je přibližně 774 000 km2. Limitujícím prvkem je přístup k vodním nádržím, pronásledování farmáři a v minulosti se na populacích projevil i jejich odchyt.
Výstavní typ
Velké rozšíření agapornisů růžohrdlých mezi chovateli a jeho popularita se odráží i v množství vystavovaných ptáků. V zahraničí patří v několika zemích nejen mezi nejčastěji chované papoušky, ale na výstavách agapornisů patří i mezi nejčastěji zastoupený druh. Na BVA Masters v Belgii je většina z vystavených agapornisů právě tento druh a v dnešní době prakticky vše ve výstavním typu. U andulek jsou chovatelé zvyklí na výstavní andulku, u agapornisů růžohrdlých tento příměr na nás pořád působí trochu exoticky. Každý chovatel, který agapornise vystavuje, má snahu uspět a proto dává na výstavy své nejlepší jedince ať v kresbě nebo velikosti. Nejlépe hodnocený bývá mohutný agapornis s pěknou kresbou. Touto selekcí tak bylo dosáhnuto agapornisů, kteří mají větší postavu a jasnější kresbu než běžně chovaní ptáci stejného druhu. Rozdíl mezi „klasickým“ a výstavním typem je patrný na první pohled – jasnější barvy, rozsáhlejší maska, hrubší peří, výrazná mohutnost. Rozdíl je nejlépe poznat, když máte agapornise v ruce. Tento typ se nejprve objevil v Nizozemí a posléze se začal rozšiřovat mezi chovatele do dalších států. U nás má největší zásluhu na rozšíření pan Alojz Chmelík ze Slovenska, který se před lety začal agapornisy růžohrdlými ve spolupráci se zahraničím cíleně zabývat a položil tak základy chovu výstavního typu nejen na Slovensku, ale i v naší zemi. Dnes se na rozšíření v chovech v ČR nejvíce podílí členové Ćeského klubu chovatelů agapornisů, kteří je i pravidelně vystavují na Celostátní výstavě agapornisů v Brně a Exotice v Lysé nad Labem.
Chov
Samotný chov a odchov výstavního typu agapornise růžohrdlého není nikterak problematický. Tak jako u každého druhu je základem úspěšného chovu sestavení kvalitního nepříbuzného páru. Pohlavní dimorfismus zde není, můžeme se orientovat podle pomocných znaků (samice bývají mohutnější, pánevní kůstky dále od sebe), ale 100% to není. Papoušci staví hnízdo z větviček, které jim předkládáme, samička je naloupe, zandá do kostřece a takto je postupně nanáší do budky, kde si postaví miskovité hnízdo. Už v době, kdy jsem s agapornisy růžohrdlými začínal, tehdy ještě v klasickém typu, jsem se často setkával s neochotou stavění hnízda – samice od několika párů byly schopny snášet vajíčko přímo na prkenná dna budek. Toto se následně řešilo dosypáváním hoblin, aby nedošlo k nechtěnému rozsednutí nebo poničení vajíček. Problém s neochotou stavět hnízda mi zůstává i u několika párů výstavního typu. Nyní to však řeším tak, že před otevřením budek nasypu do každé z nich vrstvu na krátko (asi 5cm) nastříhaných větviček. Když pak samice tráví čas v budce, tak jednotlivé větvičky rozebere na vlákna a budku si vystele. Měl jsem pár, který měl v době hnízdění tendenci škubat mladé, dosypávání větviček to pomáhalo eliminovat. Zkrátka ptáci měli postaráno o jinou zábavu. Odchov probíhá standardně, samička snáší vždy obden jedno vajíčko, až se dostane k průměrné snůšce 4 - 5 vajíček, výjimkou nejsou ani snůšky početnější. Už na velikosti vajíček je patrný rozdíl proti velikosti vajíček klasického typu. Inkubace trvá kolem 23 dní. Po vylíhnutí začíná rychlý růst, agapornise kroužkuji většinou desátý den v závislosti na jejich vývoji a to kroužkem o průměru 5 mm. Běžně používané kroužky (4,5 mm) jsou v tomto případě nedostatečné a zaškrcovali by v budoucnu nožku. U některých jedinců přestává stačit i 5 mm kroužek a je otázkou času, kdy se bude muset začít používat kroužek s větším průměrem. Vývoj probíhá v první fázi velmi rychle a rozdíl v rychlosti růstu je výrazný. U výstavního typu je nutné upozornit, že první vlna kdy agapornis mohutní je v budce a další přichází s přepeřováním. U některých jedinců nebo mutací se dosahuje definitivní velikosti až ve dvou letech. Zejména to je vidět u mutace opalin. Dospělé ptáky zařazujeme do chovu až v 1,5 roce, zejména samice, u kterých v mladším věku mohou nastat problémy se snůškou.
Krmení
Agapornise růžohrdlé krmíme stejně jako jiné běžně chované druhy agapornisů, tzn. směsí suchého zrní (proso, nahý oves, lesknice, kardi a další druhy zrnin), v době hnízdění pravidelně překládáme naklíčenou směs a vaječnou míchanici. Krmnou dávku doplňujeme o různé druhy ovoce a zeleniny (např. jablka, brokolici, mrkev, cukety atd.) nebo zeleného krmení (pampeliška, ptačinec žabinec, čerstvé větve ...). Samozřejmostí je přístup k vodě nejen na pití, ale i koupání a sépiová kost jako zdroj vápníku. Růst v hnízdech je proti klasickému typu znatelnější, proto v tomto období nejvíce záleží na předkládané potravě. Pestrost a dostatek hodnotného krmiva jsou základem pro úspěšný odchov.
Mutace
V rámci celého rodu jsou agapornisové růžohrdlí evolučně vzdálenější od ostatních druhů agapornisů. U druhů s bílým okružím oka v minulosti často docházelo (a u řady chovatelů bohužel i nadále dochází) k přenosu mutace z jednoho druhu na jiný spářením právě těch dvou odlišných druhů (např. agapornisů fischeri a škraboškového). Ve výsledku máme křížence, mutace je přenesena a ptáci vykazují znaky obou druhů. Ptáci jsou nadále plodní a dochází k neustálému promíchávání druhů. Kříženci s agapornisem růžohrdlým jsou též známy, ale tito ptáci jsou nadále neplodní. Mutace z jiných druhů agapornisů tak na agapornise růžohrdlé přenést nelze. Díky tomu se jedná o čistý druh, jediný čistý druh z nejběžněji chovaných agapornisů. Mutace, které u nich známe, se spontánně vyskytli a je jich celá řada (opalin, pallid, dilute, oranžovolící, a mnoho dalších). Ne všechny z těchto mutací jsou i u výstavního typu. Výstavní typ byl nejprve vyšlechtěn u zelených, následně se přidávaly další mutace, příp. jejich kombinace. Některé z mutací jsou slabší a částečně tak mají vliv i na vitalitu výstavního typu. V rámci výstavních agapornisů se běžně setkáme se zelenými, tmavým faktorem, opalinem, pallidem, skořicí, aqua mutací, oranžovolícími ... K vidění však prakticky nejsou straky nebo plaví. Často se sice setkáme s „větším“ agapornisem, ale při porovnání se zeleným je evidentní, že do nich mají stále daleko. Toto srovnání je k vidění např. u *modrých* (ve srovnání se zelenými je tato množina mutací obecně pozadu). Základní mutace můžeme mezi sebou cíleně kombinovat. Ptáci však musí vždy vykazovat znaky, abychom byli schopni jednotlivé mutace poznat. Pokud nejsme schopni kombinaci určit, tak takoví ptáci nejsou vhodní ani na výstavy ani do chovu. V případě pochybností „co a jak s čím párovat“ je dobré kontaktovat pro radu zkušeného chovatele.
Závěr
Agapornisové růžohrdlí jsou sice běžní, ale v našich chovech často přehlíženým a opovrhovaným druhem a to přesto, že jejich chov je nenáročný, srovnatelný s běžně chovanými druhy. Při pořizování ptáků do chovu je důležité vybrat co nejkvalitnější jedince, i když cena opravdu kvalitních agapornisů je často několikanásobně vyšší. Pokud ptáky nakupujeme od specializovaného chovatele, dokáže nám říct z jaké chovné linie pták pochází i několik generací nazpět. Všem chovatelům, ať už současným nebo budoucím, které tento druh očaroval stejně jako mě přeji hodně štěstí a radosti při jejich chovu.
S využitím literatury: DIRK VAN DEN ABEELE, 2006: Agapornisové – kompletní průvodce. Nakladatelství Dona s.r.o., České Budějovice, 303 s.
Birdlife International - http://datazone.birdlife.org
Petr Vopálka
Český klub chovatelů agapornisů
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
článek vyšel v časopise Papoušci (č.4/2017)