Agapornis šedohlavý

Agapornis canus

Tento vzrůstem malý, ale vzácný papoušek pochází z Madagaskaru. Obývá pobřežní lesy, vyskytuje se v koloniích. Agapornis šedohlavý (Agapornis canus) je jediným druhem z agapornisů, který se nevyskytuje přímo na kontinentální Africe. Živí se drobnými semeny a ovocem.

Vedle druhu Agapornis canus canus se vyskytuje i jeden jeho poddruh, Agapornis canus ablectaneus. Tento poddruh je od původního menší a tmavší. První písemné zmínky o tomto druhu jsou zaznamenané z roku 1788 a pochází od Johana Friedricha Gmelina. Do Evropy se tento agapornis dostal v roce 1860. Mohli ho vidět návštěvníci ZOO v Londýně. V 19. století se dostal i do Německa. V Evropě se jeho chov ale příliš nedařil. Odchycení ptáci byli plaší a nesnášeli uzavření. Nedostali ani vyhovující potravu a ani zdejší klima jim nevyhovovalo. O prvním vydařeném odchovu referoval německý chovatel Dr. Karl Russ v roce 1872.

 

 

 

 

 

 

 

 

Délka tohoto agapornise je 13-14 cm, hmotnost 25-30g. Je známý jako nejmenší agapornis. Pohlaví ptáků se dá rozlišit už v budce: samec má hlavu a hruď světle šedou, břicho a ocas světle zelené, zobák bílý. Samice má celé tělo světlo zelené, tmavě zelené jsou pouze křídla. Pod očima má šedý odstín, zobák je hnědošedý. U obou pohlaví je zajímavé podlouhlé ocasní peří, které má žluto-černo-zelené zbarvení.

Povaha a podmínky

Agapornis šedohlavý je velmi plachý a pohyblivý pták. Pokud není zvyklý na přítomnost člověka, usadí se na pro něj nejbezpečnějším místě ve voliéře a při tom vydává zvláštní zvuky. Tento druh vyniká i neobvyklým pachem. Můžeme je chovat v prostorné voliéře, ale i v menší kleci. Nevýhoda velké voliéry je ta, že tohoto malého ptáka budeme ve velkém prostoru sotva vidět. Ale i v malé kleci musíme udělat místo, kde se může schovat. Nemá rád chlad, resp. nízké teploty, a je citlivý i na průvan. Proto bychom jej měli zimovat ve vytápěné místnosti, kde by teplota neměla klesnout pod 20 °C.

Hnízdění

Agapornisové šedohlaví nepatří mezi ty papoušky, které bychom mohli snadno chovat. Jejich chov se proto nedoporučuje začátečníkům. Odchov se již podařil i ve voliéře, kde byli vysazené rostliny. U mě se osvědčila i bednová klec. Samice nestaví velké hnízdo, na dno budky dává jen roztrhané listí, vajíčka snáší každý druhý den. Klade 5-6 vajec a na snůšce sedí výlučně samice. Samec jen málokdy chodí do budky, ale později pomáhá při odchovu. Mláďata se líhnou po 21 dnech a rodiče je krmí následující dva týdny.

 

 

 

 

 

Potrava

Krmíme je drobnými semeny, naklíčeným zrním a senegalským prosem, které mají velmi v oblibě. Já používám krmivo pro andulky, z kterého si vybírají jen určité druhy prosa. Vždy jim nabízím i strouhanou mrkev, jablko, vařená vajíčka, i čerstvé listy pampelišky. Ptáci by měli mít vždy k dispozici i sépiovou kost. Pro úspěšný chov máme dát pozor i na stálý přísun minerálů, především vápníku, protože samice to potřebuje k tvorbě vajíček. Jsem zvyklý dávat na dno klece i směs písku a gritu a ptáci si z toho mohou vybírat minerály.

Mutace

Tento druh agapornise zatím nemá žádné mutace. Důvodem může být i náročnější chov. Sice v USA již zaznamenali jednu žlutou samičku, která se vylíhla jako zelená a potom přepeřila do žluta. Bohužel nevíme, zda to byla mutace nebo důsledek choroby, protože po této záhadné samičce nezůstaly žádné záznamy.

Agapornis šedohlavý jako výstavní pták

Pokud má někdo trpělivost a jeho ptáci jsou zvyklí na lidi a na ruch, tak vzniká možnost chovu výstavních ptáků. Tito agapornisové nejsou vidět na každé výstavě, zatím jsem je viděl pouze na speciálních výstavách v Čechách a v Belgii. Je důležité, aby si mladí ptáci zvykali na výstavní klícky a pěkně pózovali. Agapornise šedohlavé jsem ještě nevystavoval, ale v budoucnosti by sem rád ukázal svůj chov široké veřejnosti.

 

 

 

 

 

 

Můj chov

První vědomosti o tomto agapornisovi jsem získal pouze z článků, ze kterých jsem se dozvěděl, že jeho chov i odchov je velmi náročný a z toho důvodu se jím zabývá jen málo chovatelů. K agapornisům fischeri jsem chtěl pořídit i podobné, náročnější ptáky. I vytváření kombinací mutací agapornisů fischeri vyžaduje mnoho pozornosti a trpělivosti, ale chov agapornise šedohlavého byl pro mě velkou výzvou. Těší mě, když mám přehled o svém chovu, jelikož podle mě se jen tak dají dosáhnout úspěchy. Nejprve jsem koupil dva samce agapornisů šedohlavých, čehož jsem později i litoval. Nebylo snadné sehnat samičku a po nějaké době se mi podařilo najít jen jednu. Později na burze ve Zwolle jsem koupil ještě jeden pár. Do následující chovné sezóny jsem měl připravené dva páry, které byly na jaře umístěny do venkovní voliéry s rostlinami, ale sotva jsem je viděl. Papoušci měli k dispozici i hnízdní budky a cílem bylo vytvoření co nejpřirozenějšího prostředí.

Můj první rok však nebyl úspěšný. Hlavní příčinou byla s největší pravděpodobností skutečnost, že v sousední voliéře byli fišeráci a navzájem se rušili. Dokonce i v páru se ptáci hádali. V druhé chovné sezoně jsem jim dal více hnízdních budek a sousední voliéra už byla prázdná, takže vše bylo připravené pro úspěšný chov a i já doufal, že když jim bude dopřán klid, zahnízdí. U holandského páru se to i podařilo, ale vajíčka nebyla oplozená. Druhá samička bohužel uhynula. Hodně jsem přemýšlel, jak bych mohl dosáhnout u těchto ptáků úspěšného odchovu. Vyměnil jsem proto i samečky, protože podle mě byl holandský pár příbuzný. Další samici jsem dovezl z České republiky. Radil jsem se s několika domácími i zahraničními chovateli, od kterých se mi dostalo mnoha dobrých rad. Každý mi doporučil, abych je po párech umístil na tiché a klidné místo. Na základě toho jsem vyrobil dvě klece o rozměrech 70 x 40 x 40 cm (délka, šířka, výška) a hnízdní budky jsem umístil z venku. Dal jsem je do místnosti, kde v zimě chovám agapornise fischeri, protože tam mají klid a nikdo je neruší. Bál jsem se, že budou mít málo světla, ale později vyšlo najevo, že jim to vyhovovalo. Papoušci dostávali krmení každý druhý den.

Moje snaha přinesla úspěch. Samička po dvou týdnech začala chodit do budky. Do klece jsem dal listy vrby, které samice nanosila do budky. Nechtěl jsem jí příliš rušit z obavy, že přestane hnízdit. Slyšel jsem, že některé samičky jsou citlivé na kontrolu hnízda, proto byla první kontrola učiněna až po 10 dnech. V tu chvíli už bylo v hnízdě 5 vajíček. Samice byla trpělivá a díky tomu se mi podařilo vajíčka zkontrolovat i pod světlem. Všechna byla oplozená a to mě velmi potěšilo. Potom jsem už samici delší dobu nerušil. Když byla slyšet líhnoucí se mláďata, pro jistotu jsem je zkontroloval a ihned začal podávat doma vyrobenou vaječnou směs, obsahující vařená vajíčka, strouhanou mrkev, a senegalské proso. Tou rodiče odchovali mláďata.

 

 

 

 

 

 

 

 

Po deseti dnech jsem mladé okroužkoval kroužkem o průměru 4,2 mm. Přiznávám, že mne přepadaly obavy, zda jim je samička nechá. Naštěstí nenastal žádný problém. Mláďata se pěkně vyvíjela a zdárně vyletěla z budky. Nevím proč, ale rodiče je trochu oškubali. Příště bych chtěl zjistit, proč to dělají. Jedním z důvodů může být skutečnost, že samička nemá dostatek vitamínů, a proto škube mláďata. Ale slyšel jsem i názor, že je může škubat nudící se samec. Po oddělení od rodičů jim peří pěkně dorostlo. Zajímavé je, že samiček je v hnízdě vždy méně, než samečků. Po oddělení jsou mladí ptáci velmi plaší, proto je potřeba dávat pozor, aby se nelekli a v kleci si neublížili. Mladé papoušky jsem poté umístil do velké proletové voliéry, aby se posílili. Mám v plánu je však někdy umístit i do bodovací klece, aby si zvykali na menší prostor.

Závěr

Cílem tohoto článku bylo představit tento malý a vzácně chovaný druh agapornise, jehož chov pro mě znamená velkou radost. Mohu říct, že jsem pyšný na svůj chov agapornisů šedohlavých. Doufám, že i díky mému článku se najdou chovatelé, pro které bude mé nadšení motivací a rozšíří se řady chovatelů tohoto pěkného papouška.

 

Gabriel Bartalos, Slovensko

Český klub chovatelů agapornisů
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

článek vyšel v časopise Papoušci (č.1/2021)