Růžohrdláci ...

Chovám již osmým rokem párek agapornisů růžohrdlých, kteří jsou přírodně zbarveni, a to v prostorné voliéře, která je půlkruhovitého tvaru, čímž „šetří“ místo v bytě. Voliéra má rozměry 680 x 680 mm a na výšku 750 mm. Dovnitř jsem umístil větve z tvrdého bukového dřeva pro jejich větší odolnosti proti ozobu. Taktéž se mi osvědčilo zavěsit v horní části zbytek destičky, na které, jak jsem si všiml, agapornisové nejraději nocují a odpočívají, jakoby si na nich „lehli“ podobně jako v dutině. Oproti tomu na větvích pouze krátkou chvíli posedají. (Pokud není hnízdní sezona, to nocují samozřejmě v budce).

Voliéru přemisťuji v letním období na balkon, a protože má boční malá dvířka s otočnými prstenci, v nichž je zasazena do půlkruhu nerezová miska na krmení, nemusejí se takto otevírat velké vstupní dveře a zamezuje se případnému úniku ptáků. Každoročně také mají různě početná potomstva, všiml jsem si, že když byl samec mladší, nebylo ve snůšce většinou žádné neoplozené vejce, a poslední roky jsou místo obvyklých 5 - 6 vajíček, ze kterých se úspěšně vylíhli mláďata většinou, 3 čistá. Je to dáno jistě i momentálním ročním obdobím, které je opravdu různé, naposledy se začali pářit zničehonic asi dva týdny před Vánocemi, takže mezi svátky jsme dostali jako dárek krásné 3 mladé. Zkoumal jsem, jestli to není dáno například potravou, jak jsem kdesi četl, ale ta se prakticky v zimním období u mne moc nemění, kvůli nedostatku zeleného krmení, kdy jim dávám pouze naklíčené zrní. Jako potravu používám směs jako asi většina chovatelů různých druhů pros, lesknice a slunečnice, nebo tzv. zadiny. Občas jim dám do klece dětský piškot, ořech a v misce nechybí grit a vitamíny.Chutná jim vcelku mrkev a hodně rádi mají mladé klasy kukuřice. Co se týče jednotlivých postřehů k chovu, popíši jednotlivé věci v některém dalším příspěvku.

Radek Klimeš
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.