Jak mi ulétnul agapornis
Každý z nás jistě zažil okamžik, kdy s hrůzou zjistil, že by se jeho papoušek z nejrůznějších důvodů a příčin (čistění klece, neopatrnost, ...) mohl vydat do světa, zkrátka uletět...
Mně samotnému se to stalo dvakrát. Poprvé mi uletěl v roce 2006 otevřenou „ventilačkou“ dospělý sameček ve chvíli, kdy ho krmila má manželka. Ta však nelenila, zavřela do přenosné malé klece samičku a vydala se „po hlase“ hledat. Ptáci na sebe vzájemně pokřikovali, jeden z klece a druhý ze stromu. K tomu všemu nešťastná manželka, pobíhající od jednoho stromu ke druhému, způsobila na sídlišti malé pozdvižení. Po několika neúspěšných pokusech a hodině marného snažení se vzdala a umístila klec se samičkou do bytu a nechala pootevřené balkónové dveře. Odpoledne se má žena vrátila z nákupu a „uprchlík“ již seděl na pletivu voliéry a vykládal si s partnerkou.
Daná metoda odchytu „po hlase“ skvěle funguje a byla úspěšná i při druhém úniku papouška, čerstvě vyvedeného mláděte z budky, které se teprve učilo létat a kterému dorůstalo postupně peří. Agapornisové jako ptáci žijící v hejnech poznají (spolu se sousedy v domě) svůj hlas na míle daleko, je to tedy výhoda při jejich orientaci, dorozumívání, ale také při případném odchytu. Zde se setkávají dvě různé možnosti v chovu. Chováme-li samostatného jedince, který je od mládí ochočen, většinou má doma stále otevřenou klec, prolétne se po bytě a zase se do ní s úspěchem vrátí. Zná lépe věci, zvuky a předměty kolem sebe, které se běžně v domácnosti vyskytují, tudíž má menší sklony k nečekanému vyplašení, úleku a ulétnutí. Taktéž se vytváří větší pouto k chovateli, který mu nahrazuje jedince do páru, tak jako mí známí, kteří si ode mne vzali mládě, ochočili je a s úspěchem je chovají v celodenně otevřené kleci. Papoušek s nimi dokonce zavařuje okurky a do každé sklenice dává sám snítku kopru, kterou jej naučili chytat do zobáku. Oproti chovu v páru nebo většího množství papoušků je možnost si jednotlivce takto ochočit prakticky nemožná.
V každém případě je zde u obou uvedených možností chovu jedno velké nebezpečí při odchytu v místnosti, na které již spousta chovatelů doplatila zbytečným úhynem svých papoušků: a to v podobě oken. Chovatel v dobré víře odhrne záclonu, aby pak ptáka chytil na okně podobně jako mouchu, jenže dezorientovaný agapornis narazí na sklo takovou rychlostí, že si zlomí vaz. Vždy je lepší ptáka opatrně vyprostit ze záclony či opatrně zahnat někam do kouta a třeba utěrkou chytit, než mu takto zkrátit život. Jako další alternativa odchytu „po hlase“ se nabízí možnost nahrát si hlas na magnetofon a pokud nemáme druhého jedince, zkusit jej takto nalákat při odchytu zpět. Pokud však není papoušek takto ochočen, je docela možné, že se venku připojí k nějakému hejnu zrnožravých ptáků, tak jako jednou, kdy jsem měl možnost pozorovat agapornise na hřbitově, jak přilétal a živil se spolu s ostatními ptáky na cestě, vždy bokem a „vzadu“, protože v našem prostředí z ptáků s červeným zbarvením snad kromě stehlíka volně v přírodě žádný jiný nežije.
Přeji Vám, aby těch „nehod“ v podobě nechtěných odletů bylo co nejméně a aby se, když k nim již dojde, setkal agapornis opět se svým chovatelem.
Radek Klimeš
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.