Agapornis růžohlavý – zářivý drahokam Afriky

„Tito nádherní agapornisové byli poprvé popsáni již v roce 1864. S podivem si lidé nejdříve mysleli, že se jedná o agapornise růžohrdlé. Až v roce 1894 je Shelley klasifikoval jako samostatný druh. Pojmenoval je po Lilianě Slaterové, sestře slavného ornitologa W. L. Slatera. Do Evropy byl tento agapornis poprvé dovezen v roce 1926“ (Abeele, 2006, s. 45).

Popis z knihy jsem vybral pouze pro historické přiblížení informací o tomto druhu papouška, ale nyní už k agapornisům růžohlavým samotným. Agapornis růžohlavý se často laikům či méně zkušeným chovatelům plete s agapornise fischeri. Pokud však máme možnost tyto ptáky pozorovat lépe, dojde každý ke skutečnosti, že jsou to ptáci poměrně odlišní. Hlavní rozdíl je především ve velikosti (agapornis růžohlavý je poměrně menší než agapornis fischeri) a také v barvě kostřce. Lilianae ho mají zcela zelený. Pokud Vám někdo nabízí agapornise lilianae a má v kostřci pouze slabý nádech do modra, zcela jistě se jedná o křížence s agapornisem fischeri. Pokud však pták má zcela zelený kostřec, ale má tmavší masku, jedná se o křížence s agapornisem hnědohlavým. Také zobák je spíše narůžovělý, u kořene hodně světlý. Fischeri mají zobák spíše do červena.

Hejno agapornisů růžohlavých

Agapornisové růžohlaví u budek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Agapornisové růžohlaví mě učarovali na jedné z výstav Exota Olomouc. Nemohl jsem se od nich odtrhnout, předtím jsem nad nimi tak hluboce nepřemýšlel a ani jsem zásadně nevyžadoval tento druh mít v chovu. Hned jak jsem vyšel na ochoz ve výstavní hale a podíval se na hejno „lilianek“ z vrchu, bylo to jasné. Srdce zabušilo a šla se shánět přepravka, jelikož jsem tento den nejel původně vůbec nakupovat. Poté mi zkušená ruka pana magistra Sojky ulapila dva kusy z hejna a shodli jsme se na faktu, že v rukou drží pěkný pár. Tak jsem tedy jel domů se svým prvním párem těchto nádherných ptáčků domů. Jelikož poblíž našeho domu sestra se švagrem stavili domek, celý suterén našeho domu byl využíván ke skladování nejrůznějších potřebných věcí a ptáky jsem přezimoval dočasně v jedné místnosti, kde již nebylo místo, umístil jsem „lilianky“ do mého pokoje do větší klece. Bohužel první zážitky s těmito ptáčky byly spíše smutné, samice nejspíše stresována výstavou a následnou změnou uhynula. Tento fakt mě neodradil a na jaro jsem pořídil další tři kusy. Tipování pohlaví jsem nechal na zkušenějším chovateli. Za nějaký čas pozorování jsem začal pochybovat, že vlastním dva páry, ale spíše samce a tři samice. Tato má domněnka se potvrdila za několik měsíců, kdy údajný samec začal dělat kolíbku. Samec si zanedlouho vybral jednu ze samiček, která byla nejstatnější a povedl se úspěšný odchov. Agapornisové růžohlaví jsou známí vysokou úmrtností mláďat v době prvního přepeřování. Prozatím se pouze dohaduje, co by mohlo být příčinnou tohoto jevu. Tento fakt mnoho chovatelů odrazuje právě od chovu těchto ptáků. Byl jsem tedy velmi zvědav, jak dopadne první přepeřování u mě. Mláďata v době přepeřování ztratila letky a následně hynula. To, že uhynula, byla jedna věc, ale ty letky mě nedaly spát. Vzpomněl jsem si na rozebírání tématu příbuznosti ptáků panem Šarounem na jednom fóru a diskutoval jsem s ním tento problém, jelikož jsem měl domnění, že by ptáci mohli být příbuzní, jelikož pocházeli ze stejné linie. Ještě ten rok se mi podařilo sehnat nějaké zcela nepříbuzné „lilianky“ z Čech. Ptáky jsem přepároval a v následných odchovech se problémy s letkami neopakovaly. Touto zkušeností bych chtěl především podotknout, že v dnešní době je chovatelství spíše „ustrašené“, a jakékoliv nedostatky či ztráta opeření dohání některé chovatele k šílenství a představě, že mají chov zamořen cirkoviry a podobně. Peří je „oblek ptáků“ a jeho nedostatky můžou mít mnoho rozlišných důvodů, přes poruchy, předávkování umělými přípravky až po chovatelem neviděné oškubávání se jedinců navzájem či již zmiňovanou příbuznost, kde je větší šance, že se potkají nesprávné geny na obou stranách. Nedávno jsem zaznamenal na webovém fóru označení chovatelů s hypochondrickými tendencemi jako „stihomani“. Řekl bych, že toto označení je velmi výstižné a vyskytuje se převážně v zahraničních „testovaných chovech“. Přes veškerou úctu, kterou chovám k veterinárním špičkám si jsem vědom, že i zvířecí medicína je tvrdý byznys stejně jako farmaceutický lidský průmysl. Jsem přesvědčen, že pokud je pták zdravý a dobře mu funguje imunitní systém, tak je velmi malé riziko nákazy. Tak je tomu i v přírodě. Silní jedinci přežívají a ti co mají špatný imunitní systém a celkovou obranyschopnost dříve či později hynou. Ale zpátky k agapornisům. Následující rok se mi podařilo sestavit tedy úplně nové páry, které měly mít svoji první premiéru. Sezona začala slibným odchovem od jednoho páru a další dva páry pokračovaly. Agapornisové růžohlaví jsou v chovu velmi podobní ostatním rozšířenějším druhům, ale nelze tvrdit, že jsou to ptáci pro začátečníka. 

Mládě agapornise růžohlavéhoRozhodně to chce nějakou zkušenost v chovu agapornisů. „Lilianky“ si stavily hnízdo z jemných proužků vrby a vysokých trav, kterou jsem jim předkládal každý den. Budky jsem používal jako u ostatních agapornisů, jen s menším vletovým otvorem. Když ptáci seděli na vejcích každé ráno i večer jsem stříkal vodu květinovým rozprašovačem přímo do vletového otvoru a snažil se udržovat co možná největší vlhkost. Musím říct, že mláďata agapornise růžohlavého, když začnou obrůstat peřím, jsou opravdu nádherná. Na zátylku mají jakoby hřívu z chmýří a vypadají velmi zajímavě. Odchov vždy probíhal zcela bezproblémově. Jediný problém nastal, když jsem „lilianky“ přesunul do jiné voliéry, kde byla trojmístná budka umístěna asi uprostřed výšky voliéry a ptáci si jí vůbec nevšímali. Budku stačilo mírně zvednout a otočit druhým směrem a ptáci ihned zasedli. To jenom poukazuje na fakt, že úspěchy v chovu jsou mnohdy založeny na úplných banalitách, kterým nevěnuje chovatel pozornost. Mnohdy chovatelé po neúspěšné sezoně přestavují zařízení, dávají ptáky do jiných voliér nebo ptáky prodají jiným chovatelům za účelem změny a následné reprodukce. Mnohdy však ani nevyzkoušejí přemístit č pootočit budku. Stejný případ jsem zažil u chovného páru agapornisů etiopských. Samice ani samec si nevšímali po dlouhou dobu budky. Stačilo přisunout větev, která sahala až k otvoru budky a ptáci zanedlouho odchovali. Například pyrurové žlutoprsi to měli u mě přesně naopak, budky si vůbec nevšímali, měnil jsem bidla a zapomněl přidat bidlo na straně budky a ptáci hned začali s hnízděním. Ať už chceme nebo ne, každý pták má jiný vkus, to co se líbí jednomu páru, nemusí ocenit pár druhý.

Co se týče krmení, tak bylo těžké naučit některé jedince na pestrou paletu ovoce a zeleniny. Mnohdy pomáhá zavěšení kusu ovoce na nejvyšší místo do prostoru. Takto jsem naučil tyto ptáky na veškerou zeleninu a ovoce, kterou podávám. Krmil jsem směsí Prestige pro menší papoušky, kterou jsem různě upravoval, aby směs nebyla příliš jednotvárná. Mezi konkrétní ovoce a zeleninu patřilo rajče (velmi oblíbené), hrášek, kukuřice, kapustičky, brokolice, jablka, hrušky, ringle, švestky, třešně, rybíz, angrešty, paprika, okurek a spoustu dalšího. Velmi kladně přijímali i jeřabiny, hloh, ale šípky ne. Do vody jsem občas přidával česnek, jablečný ocet či bylinné odvary. Někdy jsem podal i Acidomid E nebo Optimin E. Velmi v oblibě měli dozrávající semena dlouhých trav, ale nepohrdli i pampeliškovým listem. Květy měsíčku lékařského, afrikánu i máty byly velmi dobře přijímány. V době odchovu u mě přijímali velmi rádi piškoty, ale i domácí míchanici. Neustálý přístup k vrbovému proutí a jehličnanům, mořskému písku s uhlím či sépiové kosti byl samozřejmostí.

V současné době již agapornisové lilianae nejsou v mém chovu. Asi jako mnoho ostatních chovatelů jsou mé chovatelské prostory omezeny a láká mě mnoho jiných druhů. Při větší redukci chovu agapornisů, kvůli získání prostorů pro jiné ptáky u mě proběhla i redukce těchto agapornisů. Přesto bych se chtěl v budoucnu k chovu tohoto „drahokamu“ vrátit. V chovatelství mnoho z nás chce postupovat k vzácnějším a větším ptákům, což je přirozený chovatelský vývoj, avšak nemělo by se zapomínat i na chov menších a ne příliš často chovaných ptáků, mezi které patří i agapornis lilianae. Pokud by neexistovalo několik „bláznů“ zajímajících se i o menší a nepříliš časté chovance, nemohli by jsme nyní obdivovat jejich krásu. Věřte, že největším zážitkem pro mě, jako chovatele agapornisů, bylo vidět nádherné a pestré hejno agapornisů liliane. Troufám si říct, že se to musí zažít „ na vlastní oči“, jelikož u tohoto ptáka většinou fotka nezachytí opravdovou optickou krásu. Jelikož píší tento článek těsně před Vánocemi, chtěl bych popřát všem krásné prožití Vánoc a do nového roku mnoho chovatelských, ale i osobních úspěchů.

Miroslav Štěpán
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pro zajímavost odkaz:

 

 


Joomla templates by a4joomla