Radosti a strasti které mi připravili moji "dva Agouší kluci"

Dobrý den, na začátek bych se vám ráda představila, jmenuji se Jitka, mám jednoho manžela a dohromady máme 4 děti, 21 – 16 – 15 a 3,5 roku. A právě kvůli tomu nejmenšímu jsem se rozhodla si pořídit ptáčky. Zastávám názor, že každé dítko by mělo vyrůstat s jiným živým tvorem (kromě rodičů), aby poznalo starosti i radosti, které jsou okolo. Netušila jsem jaké, ale věděla jsem, že když ten první víkend v dubnu 2007 vyrazíme do zverimexu, domů se s prázdnou nevrátíme. Museli jsme koupit komplet všechno, dost velikou klec a aspoň dva ptáčky, já vždy toužila po „něčem větším“, ale s naším čertíkem to nejde mít papouška puštěného po bytě a také museli být dva, aby jednomu nebylo smutno, když my nebudeme doma. Nakonec jsme se rozhodovali jestli 6 kanárů a nebo dva agoušky. Agouši vyhráli, možná protože kanáři nebyli hezky vybarvení, možná protože jsou to přeci jen papoušci a možná také, protože nám byli sympatičtí. Takže jsme si 2. 4. 2007 koupili dva agoušky, dovezli je domů a začalo dohadování o jménech. Podle prodejce jsme kupovali dva kluky a nakonec jsme se teda dohodli na tom, že když jsme je koupili ten víkend, kdy má svátek Hugo a Kvído, budou se tak i jmenovat.

Celý rok jsme žili s tím, že máme Huga a Kvída – dva kluky. Až letos začátkem června jsem v kleci na dně v písku objevila malou bílou kuličku. Ten den u mě byla na návštěvě kamarádka a koukala na naše dva kluky, jak se k sobě mají a smála se nám, že se můžeme těšit na ptačí miminka, odporovala jsem jí, vždyť máme kluky. I když jsem viděla kuličku, myslela jsme si, že ptáčkům chtěl náš Mates dopřát a hodil jim tam nějaký korálek nebo míček. Ale nedalo mi to, kluci se k sobě měli pořád krásně, a tak jsem došla k mému tátovi, který se kdysi snažil množit andulky a nic nevyhodí, pro budku. Naštěstí se našla jedna tak akorát vyhovující a já jí mohla pořádně vyčistit. To už jsem si přečetla spoustu informací na www.agapornis.ic.cz a tak jsem věděla, že potřebujeme vrbové větvičky. Než budka uschla, došli jsme s rodinou k rybníku nastříhat dost větviček, aby byli starouškové spokojení. Pak už zbývalo jen přidělat budku do klece, na to se mi osvědčily elektrikářské stahovací pásky. Vajíčko jsem z písku přendala do budky a starouškům trvalo jen chviličku než si na budku zvykli a během necelých 2 týdnů bylo v budce vajíček 7. To už jsem měla jistotu, že mám vzorný páreček. Když samička Kvídolína začala sedět na vajíčkách, Hugo jí vzorně krmil a staral se o ni. Nikdy jsem neplánovala mít ptáčátka, ale co se dalo dělat – nějak si to nechtěli nechat zakázat a tak jsem sbírala informace kde se dalo, četla, co se mi do ruky dostalo, 4. července se nám vyklubalo první pípátko a pak do 6.7. šesté, poslední vajíčko bylo bohužel prázdné, ale i tak jsem měla co dělat. Šesté ptáčátko bohužel nepřežilo ani do druhého dne, oplakali jsme ho, ale vše nám nahradili ostatní, když nádherně rostli a nabývali – každý den byl vidět rozdíl mezi nimi, bylo poznat pořadí, jak se líhli, nelituji toho že jsem si tím prošla. Něco tak ošklivého jako je čerstvě vylíhnuté ptáče jsem hodně dlouho neviděla, ale platí u nich opravdu, že z ošklivého káčátka jsou krásné labutě. Já strouhala vajíčka, drtila piškoty a staroušci krmili – ptáčata rostla.

Časem se začalo ukazovat, že jeden bude nějaký jiný. Dlouho nebylo poznat jaká barva to bude, ale nakonec byli 4 zelení po rodičích a jeden byl úplně jiný – modrý s šedou hlavou. Byl moc krásný, nejraději bych si ho nechala, ale to nešlo. V paneláku v bytě 3+1 prostě není místo pro víc klecí. S líhnoucími pípátky, přicházejícím létem a blížící se dovolenou jsem začala řešit další problém. V lednu zaplacenou dovolenou. Nemohla jsem kvůli ptáčkům zkazit dovolenou celé rodině, na kterou jsme se těšili všichni, ale někdo krmit musel. Dokud byli jen dva staroušci nebyl problém, vždy někoho poprosit a odnést celou klec, ale teď to nebylo nejlepší řešení. Tak musela nastoupit babička na školení, jak se „vaří“ míchanice, kolik vitamínů kam dávat, jak často krmit…. musela se naučit všechno. Mrzelo mě, že letíme v tomto termínu, protože měli zrovna vylétnout, a já je neuvidím.

Ještě před dovolenou jsem chtěla stihnout mimísky okroužkovat. Na internetu jsem koupila vhodné modré kroužky, vyčetla, jak se to dělá, a protože u každého jsem věděla, kdy se vylíhnul, hlídala jsem si devátý den a kroužkovala. U prvních dvou se mi to nepovedlo vůbec, protože měli pacičky nějaké veliké. I celkově byli větší než ostatní a další se mi pak už dařili bez problémů. Bez problémů do té doby, než jsem zjistila, že se dvěma nejmladším přetáhnul kroužek i přes druhý kloub a nožičky jim začaly otékat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vyzkoušela jsem nožičku namydlit, aby to lépe klouzalo, nepovedlo se. Vyzkoušela jsem hodně namazat, na to jsem použila bílou lékárnickou vazelínu, ani to nepomohlo. Pak mě napadlo jedině kroužek přestřihnout. Nikdy bych nevěřila, jak je tvrdý. Manžel nebyl doma a tak musel pomoci soused. Snažili jsme se oba, ale nepovedlo se nám a tak konečné rozhodnutí byl veterinář.

Dala jsem ta dvě malá holátka do krabičky od bot vystlané papírovými kapesníky, naložila do vytopeného auta, vytopeného, protože i když byl červenec, byla u nás zima a vydala se hledat nejbližšího veterináře, to bylo asi 45 km. Pokud čekáte hodného a milého pána, který vám pomůže, tak jako jsem čekala já, tak otevřete oči. Na tak nepříjemného a neochotného člověka jsem už dlouho nenarazila. První, co bylo, tak řekl: „A co já s tím mám jako dělat?“ pak už jen komentoval to, že na to přeci nevezme svoje nové kleště, které stáli 1800 Kč, ptáky by nejraději utratil a vůbec se mu nechce s tím nic dělat. Proč jsem musela přijet zrovna k němu. Nakonec jsem ho přesvědčila, aby tedy vzal jiné kleště a kroužky zkusil přestřihnout. To se povedlo, ale nešli rozevřít a tak mě chtěl poslat domů, prý ať to už udělám doma. Byla jsem neoblomná a chtěla, aby kroužky přestřihnul ještě na druhé straně, pak už se jen rozpadli a bylo po problému. Jedním jsem si jistá – tam už nepojedu.

Další problém byla velikost klece, dočetla jsem se, že staroušci by mohli mladým ublížit, když nebudou mít místo a tak jsem musela něco vymyslet. Nakonec mě napadlo koupit stejnou klec, jako máme - Ara III, kde jde sundat plastová vana dna a také jdou sundat horní dvířka, která jsou skoro přes celý strop klece a opět přišly na řadu elektrikářské pásky a já z jedné klece sundala dno, z druhé strop a klece k sobě spojila právě těmito páskami. Ptáčci byli nadšení, jak velkou klec mají a při našem návratu z dovolené nás vítali pořádně hlasitě. A nejen to, už nám létali, zobali zrníčka a staroušky nepotřebovali.

Ti je brzo začali vyhánět a klovat a tak mi nezbylo nic jiného, než klece zase rozdělit a dát miminka samostatně. Byli hodně smutní, ale co nadělám, jak se přiblížili ke kleci staroušků, tak ti je začali napadat. Během pár dnů jsem zjistila i důvod. V budce byla další vajíčka, tentokrát 5 a teď už mám  4 krásné ptáčky opět samostatně v kleci, protože starouškové už zase snáší další vajíčka a na mladé útočí. Tentokrát jsou 3 zelení a jeden, světe div se, žlutý, úplně světle žlutý. Je moc krásný a opět bych si ho nejraději nechala.

Takže během ¾ roku mi už potřetí snáší vajíčka a já řeším jak a kdy jim je vzít, protože další miminka už nemůžou mít. Kvídolína už po těch druhých byla hodně vyčerpaná. Tuto snůšku už nevysedí, ale těším se na jaro, až jim zase dám budku a budu se těšit na toho zase jednoho jiného, který se nám vylíhne. Věřím, že bude zase ten nejkrásnější a já bych si ho nejraději nechala.

Všem chovatelům přeji hodně úspěchů. Těm, co na tom jsou stejně jako já – chovateli se necítí být a přesto chovají, přeji ty nejvzornější ptačí rodiče, protože pak je to skoro bez práce a starostí. A všem, kteří dočetli až do konce moc děkuji a přeji krásné Vánoce a hodně štěstí do Nového roku.

Fotogalerie chovu Jitky Landové

Jitka Landová
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.