Klece a voliéry

Chovné prostory jsou místem, ve kterém agapornisové stráví celý život. Zpravidla je můžeme rozdělit na klece a voliéry. Všeobecně se uvádí, že na 1 pár agapornisů by měl být vyčleněn prostor o velikosti 1 m3. Klece i voliéry by měly být vybaveny bidly (použijeme větve ovocných stromů, břízy, vrby, olše, apod.) a na dně by měla být podestýlka (používá se písek, mulčovací kůra). Agapornisové pochází z Afriky, proto je nutné, aby prostory v nichž se nachází, byly mrazuvzdorné. Někteří chovatelé sice tvrdí, jak mají agapoprnise celoročně venku a že si ptáci „již zvykli“. Pokud se s tímto setkáte, tak od takového chovatele se držte raději dále.

Klece

Prostory, ve kterých máme klece umístěné, by měly splňovat základní podmínky (dostatečně osvětlené, dobrá výměna vzduchu – ne průvan). Rozměry klecí jsou individuální. Lze ale doporučit jejich orientaci na délku než na výšku, jelikož agapornisové jsou letci. Taková klec pro 1 chovný pár pak může mít rozměry 80 cm délka, 50 cm hloubka, 60 cm výška. Při výběru klece si rozmyslíme její obslužnost – praktickým pomocníkem je umístění šuplíku na dně klece, který nám tak usnadní její čištění. Klec můžeme zakoupit nebo si ji uděláme sami. Jako materiál můžeme použít kov (železo, hliník) či dřevo, se kterým se dobře pracuje. Při výběru dřeva raději sáhneme po tvrdším – dlouho odolá případnému opotřebení ze strany agapornisů. Pletivo, kterým klec potáhneme, by mělo mít sílu aspoň 1,2 – 1,4 mm. Je to z toho důvodu, že agapornisové jej nepřeštípnou, ale zároveň kdybychom se rozhodli chovat jiné druhy, tak jej nemusíme měnit. Rozměr oka může být např. 19 x 19 mm. Každopádně vyhněme se tzv. králíkářskému pletivu. Ač někteří chovatelé uvádí, že s ním mají dobré zkušenosti, tak u jiných jej agapornisové dokázali proštípat velmi rychle. Spodní část klece olištujeme do výšky cca 10 cm – tímto se sníží nepořádek, který bude z klece létat do okolních prostor. Pro dobrý přístup do klece nezapomeňme na dvířka, která u více rozměrných klecí mohou být i dvoje – usnadní nám jak čištění a výměnu bidel, tak případný odchyt agapornisů. Pokud je naším záměrem chov, tak budky nejlépe umisťujeme z vnější strany, aby zbytečně nezabíraly místo uvnitř a zároveň nám zjednodušovaly jejich kontrolu v době hnízdění. Klec umístíme na místo, kde není průvan a zároveň část bude vždy zastíněná. Můžeme je umisťovat jednotlivě nebo do bloků, regálů. Záleží na našich záměrech. Obdobnou kapitolou jsou pak větší klece, přechod k voliérám, ve kterých můžeme chovat několik párů dohromady.

Voliéry

Vždy platí, čím větší prostor, tím lepší. Voliéry jsou prostorná chovná zařízení, ve kterých mají ptáci dostatek místa. Agapornise v nich můžeme chovat ve skupinách. Z hlediska typů rozlišujeme voliéry pokojové a venkovní. Ne každý má však možnost mít v bytě či domě voliéru. Většinou tak mají chovatelé vyhrazenu jednu celou místnost, kde se nachází jak klece, tak případná voliéra. Venkovní voliéry můžeme rozdělit opět na dva typy a to na sezonní a kombinované. Kombinované voliéry mají vnitřní temperovanou část, kde jsou ptáci přes zimu a pak výletovou část, kde mohou trávit čas při pěkném počasí.

Nejčastěji se setkáváme se sezonními voliérami, kde jsou agapornisové umístěni od jara do podzimu a na zimu je pak chovatelé umisťují domů do klecí či vnitřních voliér. Voliéry je dobré orientovat jižním směrem, jejich zadní část a boky by měly být z pevného materiálu (zabránění průvanu). Zastřešení volíme buď částečné a nebo úplné. Agapornisové musí mít možnost schovat se v době nepříznivého prostředí nebo před vysokými teplotami. Voliéru potáhneme pletivem o síle drátu 1,2 – 1,4 mm. Pokud máme dvě a více voliér vedle sebe a nemáme mezi nimi pevné přepážky, tak uděláme příčky z dvojitého pletiva (mezera mezi nimi cca 3 cm). Agapornisové jsou agresivní a tím tak zabráníme vzájemnému napadání mezi voliérami. Dvojité pletivo můžeme využít i na další strany – pak budeme mít jistotu, že se na naše ptáky nedostane škodná. Podlaha by měla být pevná (beton, dlažba), aby se do ní nemohlo nic podhrabat. Na ní pak umístíme standardní podestýlku.

Různorodost chovatelských zařízení je pestrá, co chovatel, to trochu jiné klece i voliéry. Někteří chovatelé mají během sezony páry agapornisů v jednotlivých klecích, kde odchovávají mláďata, po sezoně je pak přesunují do voliér, kde ptáci zesílí a naberou kondici.

Umělý odchov

K umělému odchovu přistupujeme, když se  rodiče o své potomstvo nestarají, škubou jim peří nebo odmítají krmit slabší jedince. Zkrátka v případech, kdy jsou mladí papoušci ohrožení na životě. Uvádíme pouze základní informace o umělém odchovu. Rozhodnete-li se k němu přistoupit, je dobré si nastudovat odbornou literaturu nebo se poradit se zkušeným chovatelem. K celé problematice je zapotřebí dobrých znalostí!!!

Prostředí

Při umělém odchovu mláďat musíme navodit podmínky, kterých by se jim dostávalo v hnízdě. Měli bychom si pořídit nějakou nádobu nebo budku, ve které budeme mládě mít. Ideálně využijeme inkubátor s teplotou v prvních dnech kolem cca 37°C. Následně můžeme teplotu postupně snižovat až na pokojovou teplotu. Záleží tak, v jakém stáří ptáče odebíráme k dokrmení. Postupem času, jak bude mládě růst, můžeme teplotu pomalu snižovat. Když mládě dosáhne věku čtyř týdnů, měli bychom mláděti umožnit, aby občas mohlo prozkoumat okolí. Z tohoto důvodu přemístíme nádobu nebo budku s mládětem do klece.

Druh a množství potravy

Nejlepší krmivo pro umělý odchov agapornisů jsou předem připravené preparáty (předpřipravené kašičky), které se prodávají v ZOO obchodech či na ptačích burzách. Toto krmivo obsahuje všechny živiny pro růst a vývin mláďat ve správném poměru. Jak nám postupně budou růst, můžeme jim nabídnout ke kašičce i normální krmení. Mládě si bude postupně přivykat a ve věku 6-8 týdnů může být živeno už jen pevnou potravou. Potravy by se mělo spotřebovat tolik, kolik je napsaná denní dávka na obalu. Mládě by mělo být nakrmeno tak, aby jeho vole bylo dostatečně naplněné. Jakmile je prázdné, přistoupíme k dalšímu krmení. V prvních dnech mohou být intervaly mezi jednotlivým dokrmováním cca 2 hodiny, postupně se však prodlužují.  Občas je dobré nechat vole zcela vyprázdnit (strávit veškerou potravu), aby se tak pročistilo. Nikdy bychom neměli ptáčka nutit jíst víc, než chce. Vždy počkáme, než se mu vyprázdní vole. Ke krmení můžeme používat obyčejnou čajovou lžičku, které se ohnou okraje tak, aby vzniknul žlábek. Lžička by se měla vždy naplnit, aby mládě nepolykalo příliš velké množství vzduchu. K dokrmování se dále používá např. injekční stříkačka. Ve stáří asi 2 měsíce postupně začínáme mládě navykat na běžnou potravu – senegalské proso apod.

Hygiena a vážení

Všechny věci, které se při krmení používají, musí být dokonale čisté. Po každém použití by se mělo vše dokonale umýt. Při krmení je nutné dbát na maximální čistotu. Pokud je mládě po krmení „ušmudlané“, tak jej otřeme ubrouskem nebo bavlněným hadříkem. Nikdy mládě nekoupejte, protože na to ještě není dostatečně vyvinuté.

Ptáče každý den vážíme a na váze by měl být patrný přírůstek. Není-li to tak, měli bychom urychleně najít veterináře, který se specializuje na ptactvo. Mějme na paměti, že pokud se rozhodneme mláďata odebrat z hnízda k ručnímu dokrmení, tak je to časový závazek na několik týdnů. Není možné si to po několika dnech „rozmyslet“.

Metody a znaky pro určení pohlaví

Spolehlivé rozeznání pohlaví je možné pouze u 3 druhů  agapornisů:  etiopského, oranžovohlavého a šedohlavého. U zmiňovaných druhů jsou rozdíly ve zbarvení mezi samcem a samicí patrné na první pohled (tzv. pohlavní dimorfismus). U ostatních druhů agapornisů je určení pohlaví složitější a tak nám mohou k určení pohlaví dopomoci různé znaky či metody:

Přirozený výběr

Tento postup se využívá velice často. Nakoupíme více nepříbuzných agapornisů a vypustíme je společně do větší klece nebo voliéry, kam také umístíme budky. Po čase se nám agapornisové začnou párovat (sedět vedle sebe na bidlu, nocovat v budkách apod.). Po spárování odchytneme případné liché kusy. Přirozený výběr však nelze použít v chovech, kde chceme cíleně odchovávat mutace. Tam musíme páry sestavovat přímo dle našich požadavků na odchovy.

Pánevní test

Pro zkušené chovatele je nejjednodušším (a pravděpodobně také nejspolehlivějším) způsobem, jak určit pohlaví agapornise právě pánevní test. Zkušený chovatel dokáže podle postavení pánevních kůstek a vzdálenosti mezi nimi určit, zda se jedná o samičku nebo o samečka. U samice jsou pánevní kůstky od sebe o mnoho více vzdáleny, než u samce, který je má skoro u sebe. Tato metoda je nejspolehlivější u dospělých agapornisů či aspoň ve stáří kolem 8 měsíců. Nejedná se však o 100% metodu, poněvadž i zkušený chovatel se může splést.

Projevy chování

Při dosažení pohlavní zralosti si agapornisové vyvíjí určitý typ chování. Samečci mohou začít "jezdit" po předmětech, nebo lidech. Také své oblíbence mohou začít krmit. Samičky zase stavějí hnízdo nebo ji poznáme jakmile snese vajíčko. Chováme-li agapornise ve skupině, tak se většinou během hnízdění rozpadají na jednotlivé páry, a potom jednotlivé páry od sebe lehko oddělíme.

Tvar ocasních per

Je to další metoda, která však také není 100%, ale může nám mnohé napovědět. Ocasní pera u samičky by měla mít čtyřhranný tvar (celkově rozloženější do šířky), kdežto u samečků by měl ocas vybíhat spíše do špičky.

Mutace vázané na pohlaví

Vyskytují se u agapornise růžohrdlého a jedná se o tyto 4 mutace: SL ino, opalin, pallid a skořice. Pokud známe rodiče agapornisů, které jsme si pořídili a zároveň trochu ovládáme genetiku, tak pro nás není problém při vhodně složených párech určit pohlaví mladých agapornisů již v hnízdě. U těchto mutací platí pravidlo, že u samce se tato mutace buď projeví  nebo na ní štěpí, kdežto u samic se může jen projevit (štěpit nemůže). Vliv mutace na pohlaví je jakoby „křižmo“ – máme sestaven pár, kde samec je skořicový a samice zelená, všechna ptáčata v budce, která budou v mutaci skořice, budou samice a zbytek budou zelení samci (štěpitelní na  skořici). Toto platí i pro další uvedené mutace. Důležité tedy je mít v páru samce dané mutace a pak samici, která nebude ve stejné mutaci. Pohlaví agapornisů pak v hnízdě snadno rozeznáme. Chov mutací vázaných na pohlaví je tak vhodný i pro začínající chovatele, kteří tak snadno rozeznají pohlaví již u mláďat a zároveň si osvojí elementární základy genetiky. Někteří chovatelé párují mutace vázané na pohlaví mezi sebou a dosahují tak mutačních odchovů, kdy samci a samice jsou v hnízdě v odlišných mutacích. Zde je však nutné upozornit, že při těchto kombinací dochází k vlivu na kvalitu odchovů, jejich velikost. 

Test DNA

Test DNA se v chovech papoušků rozšířil v posledních několika letech. Provede se odběr krve či peří a vzorky se pak odesílají do specializované laboratoře. Vzorek můžeme odebrat buď sami a nebo požádáme o odběr veterináře. V laboratoři pak rozborem DNA zjistí pohlaví papouška a vystaví k tomu certifikát. Tato metoda je šetrnější a méně stresová, než endoskopie. Cena se v českých laboratořích pohybuje od 210 do 500 Kč, doporučujeme laboratoř Sevaron (postup se nachází v článku).

Endoskopie

U jedinců, kteří jsou již pohlavně dospělí může specialista provést tzv. endoskopii. Při ní udělá malý řez v břišní stěně a endoskopem prohlédne uvnitř uložené pohlavní orgány. Vše probíhá v narkóze. V praxi se ale tato metoda u agapornisů v podstatě nepoužívá, protože částka za provedenou endoskopii je vysoká. Tato metoda se využívá hlavně u velkých papoušků, kde je jejich cena ovlivněna právě pohlavím.

Další znaky a metody

Můžeme se setkat i s dalšími znaky, které nám mohou napovědět pohlaví daného jedince. Např. vzdálenost nožiček při posedu na bidlu, vzdálenost nosních dírek, tvar hlavy (u samce kulatější, samice má hlavu spíše hranatější), zobáku (samice jej má širší, než samec) , postavy (samice je robustnější) apod.  Mezi chovateli bývá často sledována i intenzita štípnutí zobákem, kdy samice by měla štípat více a bolestivěji, než samec. Tyto znaky jsou individuální u každého jedince, vliv může mít výživa, mutace apod., proto se o nich více nerozepisujeme. Při určení pohlaví je vždy dobré zkombinovat více znaků dohromady, než bezhlavě věřit pouze jednomu ukazateli.

Na závěr se zmíníme ještě o používání tzv. "kyvadélka". Kyvadélko se skládá z nitě a zavěšeného kovového předmětu. Kyvadélko uchopíme a dáme cca 10 cm nad vyšetřovaného jedince. Dle pohybu kyvadélka bychom měli určit pohlaví (krouživý - samička, kývavý - sameček). Tato metodu je rozporuplná, ač se využívá a měla by mít i vědecký základ. Je to na uvážení každého chovatele a opět doporučujeme při využití této metody brát v potaz i další možné znaky.